Moje cesta do Bhútánského království – 5. část – JAKAR – PARO (cca 300 km letíme se slovenským pilotem)

5 – JAKAR – PARO (cca 300 km letíme se slovenským pilotem)

Letiště mi připadalo příjemné, místní letadlo docela přesvědčivé, že nás zdárně přepraví za našimi kufry zpět do Para. Představa, že bych měla jet tři dny zpět zase autem, nebyla vůbec přijatelná.

Letadlo bylo poloprázdné. Jakby ne, mnoho lidí si netrouflo na náš přechod nad zavalenou dálnicí a vrátili se zpět. Let si užívám, je nádherně…

Mám radost, že se nemusím tahat se svými dvěma kufry, lehkost baťůžku i s nakoupenými dárky je příjemná. Zvláštní, jak se nehoda hodí…Znáte to, že „Všechno zlé je k něčemu dobré“. Naše česká přísloví mají hloubku.

Jaké překvapení, že v místech, kde současně létá snad jen 8 pilotů, nás čeká setkání se slovenských pilotem…Má radost jako my. Ano, to on s námi letěl. Wow… Nádhera.

A jdeme na slavnosti, největší Tschechu v Paro…Před chvílí odešla královská rodina. Tance jsou podobné, mraky mraky lidí, nádherné kroje…

Natáčím druhé video pro Vás a nám z toho velkou radost – II

Tschechu je v Paru snad nejkrásnější a my jsme stihli poslední nejvzácnější den, nazdobený dzong, mnoho tanců. Velmi mystické…

A v podvečer – národní sport lukostřelba z bambusu

Jen pro nás…připadala jsem si jako malá holka. Taak mne to bavilo. Vydržela jsem mezi třemi posledními, jak jinak. Jako když jsem byla holčička a učila se jezdit na kole. Nemohla jsem se nabažit. Kdypak se mi podaří zastřílet si s bambusovým lukem?? Kdo ví?

A ráno přišel vrchol naší cesty – výšlap na Tygří hnízdo, klášter Takstang.

Nejznámější poutní místo v Bhútánu.

Klášter ve skalách se nachází cca 2 000 m nad průměrným terénem v okolí Para a když pohlédnete zdola, sevře se vám srdce, že tam se nedá dojít. Údajně je klášter v nadmořské výšce 3120 m nad mořem, převýšení cesty 800 m.

Polovinu cesty jsem si dovolila jet na poníkovi, byl šedý, připomínal mi českého grošáka. Leckdo si to nedovolil a bál se. Byla jsem na své rozhodnutí pyšná a navíc jsem věděla, že budu cítit dech a energii koně.

Můj vysněný kůň a grošák. Přiletěla silná vzpomínka. Asi si ho v příštím životě koupím J.  Že by  ještě v tomto. Kdo ví?

Rada zněla nedívat se z poníka dolů. Trasu znají, cesta po kamenech a cestičkách byla pro poníky určitě náročná.…Moje důvěra v živého tvora z říše poníků byla bezbřehá…naprosto jsem si to užívala.

Druhou půlku cesty po svých jsem měla zcela jen pro sebe. Přebíhala jsem mezi různými skupinkami, často nevěděla kudy vede správná cesta a mooc si to užívala. Cesta byla výškově dost náročná a často jsem musela zastavovat a vydechovat , nadechovat a vydechovat….prostě jsem funěla.

Legenda o Tygřím hnízdě praví že v 8. století se Ješitogel (nevím, jak správně píše) převtělila v tygřici, která se okřídlila, a vzala na záda Guru Rimpoche a zaletěla s ním na Tygří hnízdo do skály (to místo tam stále je). Byla jeho druhou ženou. Tam spolu tři roky, tři měsíce, tři dny a tři hodiny meditovali.

Guru Rimpoche je označovaný za nositele budhismu, tantrického jogína a také jako z lotusu zrozený…

Po letech společných meditací se rozdělili Ješitogel a Guru Rimpoche. Guru Rimpoche jí vybídl, aby si k meditacím v horách našla jiného muže. Poslechla jeho rad a našla si mladého, krásného muže. Byla mu však ve skalách zima.

Rozešla se s oním krásným zimomřivým mužem a dále meditovala sama, až jako první žena dosáhla sama osvícení… Dříve se věřilo, že jen muži mohou dosáhnout sami osvícení.

To mi připadalo velmi silné, jakože v kráse muže se nemusíte vůbec najít. Neboli: „Není všechno zlato, co se třpytí.“ Opět české přísloví.

Tolik to se mnou rezonovalo. A navíc ten vědomý rozchod poté, co si vše potřebné předali.

Co je zde vůbec zajímavé, že muži na svojí cestě k osvícení potřebují ženu…Bez ní je cesta k osvícení nemožná. Jednolité spojení, které provází malby a posvátná sousoší muže s ženou je k vidění v mnoha chrámech, na mnoha obrazech. Role ženy je v této víře zde naprosto nezbytná. Krásné…

Když se přede mnou otevřel pohled na Tygří hnízdo již tzv. na dosah ruky, bylo mi jasné, že po každé námaze přijde odměna.

Ale ještě mne v samém závěru čekala náročná cesta dolů a až poté opět nahoru. Jako by mi to místo říkalo, ano, již vidíš cíl, ale ještě mi musíš dokázat, že to opravdu chceš…není cesta jen nahoru, ale je vždy dolů a pak nahoru a dolů a pak nahoru…A tak to má být.

Bez takové cesty za svým snem to nejde a kdyby Vám to někdo usnadnil, vůbec to nebude ono…

Jako, když se prodírá květ lotusu bahnem. Bez bahna to nejde, aby se zrodil a před Vámi otevřel nádherný květ lotusu. Bez práce nejsou koláče, bez úsilí to není ono…Krásná je ta cesta, těšení, víra, že něco krásného přijde.

Uctívají zde citát:

„Člověk se může dostat do vyššího světa, jen pokud si prožil ten nižší. Můžete dosáhnout vyššího světa, jen pokud jste prošli vší agónií a extází toho nižšího.

Dřív, než se lotus stane lotusem, musí se prodrat bahnem – a to bahno je náš svět.“

Vyšší svět já vnímám jako osvícení, které vidím tak, že jste moudří a nad věcí…

A když je to vše na dosah…nádhera. Každý úspěch, každý životní krok a pro mne zde Tygří hnízdo na dosah ruky.

Toto místo bylo nejsilnější vůbec pro mne.

V docela maličké modlitebně s nádhernými plastickými sochami nazdobenými plasticky okolo a až do stropu – spíše do skály. Myslím, že uprostřed byl Guru Rimpoche se dvěma ženami po boku, z nichž ta zdobnější byla Ješitogel. Vpravo i vlevo po stranách obří sochy spojení muže a ženy. Za zády zasklené okno s pohledem ven…

Fotit se zde nesmělo, takže vše je jen otisk z mojí paměti. A za zády Guru Rimpoche byl obrovský dlouhý tygr, který měl nad hlavou vlastní ocas, a takto to bylo na obou stranách. Jakoby spojení dvou tygrů do jednoho a současně byl jen jeden.

Zde když jsem seděla, jsem celou dobu slyšela hudbu v uších…neumím přirovnat tuto hudbu k ničemu…mystické silné místo.

A zpátky? Fotili jsme se, poskakovali, přivazovali naše přání na vlaječkách…jsou tam v dalekém Bhútánu. I ta moje…pro celý svět, pro moji rodinu i pro mne…

Nádherná večeře v paláci, téměř splývám se sloupy se svojí kirou..

Nechce se nám domů na hotel a zůstávám s Lillií a dáváme si speciální bhútánkou whisky – možná 1907 s drakem, limitovaná řada.

Ráno odlétáme, vše ještě večer tlačím do dvou kufrů, které na mne v Paru čekaly.

Ráno ještě natáčím poslední video pro Vás – III, předáváte mi radost na dálku.

Jedeme na letiště…

Moje pocity jsou velmi, velmi zvláštní…

P.

Závěr:

Poslední celý den trávím u bazénu v Bangkoku. Chci být absolutně sama, odmítám jakékoliv setkání.

Vše se ve mně usazuje…

Je tam absolutní nádherné horké a vlhké léto.

Mnozí z desetičlenné výpravy zůstávají V Siamu (Thajsku), někteří jako Lili se přesovají do Korei, rozlétáme se domů různě a já se těším na náš velikonoční tradiční průvod. Stihla jsem…

Jsem tam, tam, kde mám kořeny – doma.

Moc jsem se těšila na všechny doma…hlavně maminku, děti a moje vnoučátka. Ale i na bratra a švagrovou a a a…

P.S.

1) Z mojí duše:

A co se dělo uvnitř mne…bylo to zvláštní.

Odehrálo se mi v hlavě a srdci několik mých životních příběhů. Nehrála jsem však v těch příbězích. Byla jsem pozorovatel a měla to jako v kině ve filmu.

Byly silné ty příběhy…

A Vy si myslíte, že to, co prožíváte, se děje jen a jen Vám a pak zjistíte, že situace se opakuje a opakuje dalším a dalším duším, dalším lidičkám.

K čemu to prožívají? Co je smyslem? Proč se to děje?

Kdo je ten dobrý, lepší a kdo špatný? Jde to vůbec takto lidské duše a osudy dělit?

Ale to někdy příště…

2) Z mojí reality

Stále se mi zdá o Bhútánu. Nesouvislé úlomky mého života reálné i nereálné zasazené do Bhútánského království. Co se v mojí mysli událo? Kdo ví?

IMG_2371IMG_2384IMG_2364IMG_2358IMG_2347IMG_2342IMG_2336IMG_2329IMG_2324IMG_2320IMG_2317IMG_2315IMG_2314IMG_2301IMG_2286IMG_2285IMG_2251IMG_2227IMG_2183IMG_2171IMG_2170IMG_2169IMG_2167IMG_2148IMG_2146IMG_2142IMG_2129IMG_2064IMG_2129IMG_2061

 

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.