Dovolená snů a návrat z ní…

Byla jsem na přelomu září a října na krásné dovolené snů, na ostrově Kauai, jednom z Havajských ostrovů. Ani nevím, jak došlo k tomu, že jsem si ji dovolila jen tak sama pro sebe. Jak říká Lucka Nováková ostrov mne volal a já to cítila…

Čeho jsem si tam nejvíce užila? Krásné přírody, sílu energie oceánu a úžasných hor, neutichajícího vánku, střídání deště a žhavého slunce, měnitelnosti oblohy, překrásných scenérií mraků, které se mi zdály vícevrstvé a viděla jsem tam neskutečné obrazce…andílky, zvířátka a mnoho dalšího. Ta sytost a nádhera barev oceánu, hor, země, oblohy…kombinace a časté i vícenásobné duhy byly překrásné.
Nejvíce jsem si užila sebe sama a obyčejného lidského bytí. Pobyt byl na dva týdny a mně se vůbec nechtělo domů. Zdá se Vám to zvláštní? I mně se to zdálo trochu zvláštní. Bytí sama se sebou, které jsem si nedopřála takto nikdy, bylo krásné a ozdravné. Vůbec se mi z těch pocitů nechtělo. Naskakovaly mi scenérie z mého života, ty které se chtěly připomenout, že tu byly a tak trochu stále jsou a chtěly pohladit, pochovat, smířit se s nimi, promluvit k nim a odevzdat je oceánu. Poděkovat za to, že se udály a najít v nich smíření a pokoru k běhu událostí mého života. Některé dávno zapomenuté.
Nepláču, už dlouho nepláču…myslela jsem, že jsem všechny slzy vyplakala…někdo by řekl, že si možná žiju život, kde už není nutno plakat.
Spíš to první mi připadá pravděpodobné, ale připouštím, že může pravdivé i to druhé.
Zajímavé je, že když otevřete ty schránky v sobě a díváte se na přírodu, v mém případě ten stále se pohybující oceán, měnící se nebe nad ním, najednou cítíte obrovskou pokoru ke všem událostem, spojujete se se všemi účastníky těchto událostí, máte sílu jím poděkovat, s vděčností vzpomenout na tyto zážitky a uvědomit si, že vás všechny posunuly a jste tím člověkem, který právě jste. Odpustit sobě i všem zúčastněným, kteří stejně jako vy dělali nejlépe, jak v danou dobu uměli.
A to byly ty události, kdy se mi hrnuly slzy do očí…nebyl to pláč, ale ukázala se první slza a pak mi jedna za druhou mi dokázaly stéci po tváří…obrovský vděk za svůj život jsem cítila a neuvěřitelné pocity. Nevím, jestli to jde vůbec popsat…
To byly dva týdny na mojí oceánské dovolené, která byla plná bytí sama se sebou. Měla jsem zde obrovský respekt k přírodě, která je tu pánem, je pánem všude, jen my to často nevíme. Věděla jsem dopředu, že respekt k přírodě budu cítit a cítila jsem to, a to velmi silně.
Mravenčení v celém těle mne provázelo každý den, emoce byly velmi silné ve spojení s přírodou, nevídané.
Vůbec jsem zde nečetla pracovní e-maily, telefonovala jen s dětmi, a to málo. Čas byl převrácený o 12hodin, což konverzacím nenahrávalo. Věděla jsem, že chci být bez kontaktu s mým okolím, které to s mým díky respektovalo.
Občas jsem dala foto na facebook, abych se podělila o krásu mých nepopsatelných zážitků a zahlédla zprávu mojí kolegyně:
Nestíhám vůbec nic, nevím, co dříve…takový tlak na moji osobu, asi se zblázním..
A mně to připadalo tak podobné z mého života…
Je zajímavé, jak si klademe všichni výzvy, které víme, že budou těžké, jak rádi si dáváme vysoké překážky, které je těžké přeskočit. Děláme to úmyslně, rádi?? Jsme rádi pod tlakem? V určitém stresu? Určitě ano…děláme to úmyslně a rádi. Obrovský adrenalin, když to vyjde. Znám to velmi dobře. Užila jsem si to na konci srpna na přednáškách KDP ČR, kdy mi od druhého dne do pátého dne v závěru tleskalo více jak 100 lidí. Nikdy to tak silné nebylo, běžně zatleskají poslední den, ale takto. „Co to je?“: říkala jsem si. A to jsem zrovna tuto aktivitu chtěla omezit…Jak omamné, opojné…je to reálné? Umíme si to užít? Mnohdy tomu odmítáme uvěřit, ale ať je to tak nebo tak, je potřeba si těchto okamžiků užít, zakotvit je v naší mysli…možná tak trochu na horší časy, kdy je budeme potřebovat vydolovat a nasát z nich energii.
Krásný byl i můj křest knihy xxx s účastníky Daňového specialisty 2015 u nás v sídle v Bohuňovicích, kde jsem byla tak trochu královna ve středu pozornosti…nevnímala jsem půlroční práci a najednou vše tolik dávalo smysl.
Člověk na to čeká a pak je najednou zaskočený, překvapený a možná by se chtěl i trochu podceňovat, schovat – tak jsme byli vychováni.
K čemu bych ráda dospěla v tomto článku je, že všechno štěstí je uvnitř nás a je na nás, jak si ho umíme uvědomit a zaktivovat a přenést do současného okamžiku. Být jako děti, když jsme byli malí…mít ten zápal, touhu, kdy jsme neviděli překážky a rizika. Šli jsme do všeho a věděli jsme, že je to správné. Intuice…směr života. Je jedno jestli, vaše intuice chce jít do akce nebo chce zrovna lenošit a být sama v sobě.
I tady u nás v naší krásné zemi se můžete zastavit, bažit se krásnou přírodou, která je tolik moudrá a každý lísteček má svůj smysl a svoje místo v ní. A když vykvete květ, je to malý zázrak.
Zkuste si všímat těch malých zázraků kolem nás a hlavně v sobě i když nejste právě na dovolené snů. Vždyť zastavit se můžeme každý…Poděkovat za vše, co se událo, mít v sobě dostatek pokory a vědět, že to není samo sebou. Najít cestu k sobě do obyčejného lidského bytí.
Přestože jsem ekonomického vzdělání už dávno mi život ukázal, že nejde vše naplánovat, naprogramovat, jak jsem si dlouhé roky myslela, a že čím dříve si to uvědomím, tím lépe pro mne. Asi vás po přečtení tohoto článku nepřekvapí, že jsem obklopena různými kartami, miluji jógu nejen za její krásné protažení celého těla, ale i propojení s vesmírem… A jakéže jsem si dnes vytáhla karty v kartách sebelásky od Cheryl Richardson, které jsem dostala od dcery a mám je trvale na domácím stolečku?:
– Skvělost –připusťte si, že jste skvělí
– Radost – udělejte něco jen tak pro radost
– Relaxaci – dopřejte si trochu lenošení.
Ufff…Tak mi to „pasuje“ a zkusím si dnes připustit, že jsem skvělá. Zkusíte to se mnou?
S láskou

P.

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.