„Aktivito, aktivito, musím tě dělat já?“

Dobrý den,
oslovení z minulé rozesílky mne hodně potěšilo i malinko nepotěšilo. Taková naše klasika…nic není ideální.
Nepotěšilo v tom, že se objevila chybička, že některým prostě oslovení nepřišlo. Řeší se to…znáte to? Nemám obecně ráda „Řeší se to“, ale také už vím, že vše prostě nemá smysl chtít vyřešit okamžitě. Dupat na písku jsem se odnaučila už ve školce. Tak tedy, můžete se těšit, že i Vás jednou oslovíme jménem :-).
A co mne nesmírně potěšilo? To, že se Vám toto důvěrné oslovení líbilo. Uff… Všichni, kteří jste mi zpětně napsali, jste byli pro. Mám radost. A tak budu věřit, že je Vás obecně velká většina. Jsem ráda a mluví mi to z duše. I dnes na semináři jsem si uvědomila, že je pro mne mnohem lepší oslovovat kolegyni paní Maruško než paní Dostálová. A paní kolegyni je to určitě také milejší.
Co jinak řeším? Delegování… V uších mi zní slova Petera Urbance: „Aktivito, aktivito, musím tě dělat já?“ Často si takto promlouvám sama k sobě a k práci, kterou právě dělám. Často mi vyjde, že ne. A pak smlouvám zase sama se sebou, tak ještě tentokrát to udělám já a pak už tu práci opravdu někomu svěřím.
Beru to tak, že už uvědomění si, že chci řešit, je cesta.
Ale delegování není vůbec snadné. Moudrá teorie, rozmanitá cesta života…Tak to až příště.
Přichází k nám nejkrásnější měsíc roku…čas Vánoc, zamyšlení nad životem, jeho posláním, naplněním. A také silnější uvědomění, že, co je dnes, zítra nemusí být.
Vděčnost je klíč k poznání.
S láskou
P.
Pěva Čouková
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.