Moje cesta do Bhútánského království – 4. část – TRONGHSA – JAKAR (cca 66 km)

4 – TRONGHSA – JAKAR (cca 66 km)

Spíme na Rinchentling Lodge v Bhumtangu, rodinném hotelu s výborným domácím jídlem, zejména zajímavými chlebovými plackami. Byla pro nás připravená koupel v kádi s bylinkami s vodou nahřívanou kameni z ohně…paráda.

Další Dzonk, úchvatné vlajky přání…houpací mosty, šperky a dárečky ke koupení od místních žen. Nevnucují své výrobky tak, jak bychom čekali. Ale mají radost a jsou velmi vděční, když koupíte.

Poslední úchvatná zastávka před odletem místním letadlem – velmi posvátné místo – Hořící jezero (Mebar Tsho).

Reinkarnace se v této zemi musí prokázat a uznat. Tedy myšleno tak, že pokud budu tvrdit, že jsem byla dříve žijící významná lidská bytost. Musí ji i k dnešnímu dni uznat jak král, tak hlavní láma (stále se tak děje). Jak si to můžeme představit? Ve velmi raném věku musí dítě (cca do 6 let) usvědčit jak krále, tak lámu, že zná výborně historii země, umí ukázat hodně z minulosti, například místa, kde se něco významného událo nebo kde jsou ukryty poklady. Zjednodušeně důkazy ještě v předškolním věku.

Zajímavé? Uvěřitelné či neuvěřitelné? Umíte si to představit?

Pověst říká o hořícím jezeru , že:

Podle legendy muž Pema Lingpa měl vizi o posvátných pokladech, které Guru Rimpoche skrýval v jezeře před staletími. Lidé z Tangu i místní panovník však jeho tvrzení nebrali vážně. Aby dokázal své nároky, Pema Lingpa držel v ruce hořící lampu, když skočil do jezera. Poté, co zůstal dlouho pod vodou, se znovu objevil a držel lampu v ruce, která stále svítila jasně a poklad. Poté bylo jezero známé jako Mebar tsho (hořící jezero).

Mimo jiné z jezera se nelze pro normálního smrtelníka dostat zpět, pokud by tam spadl. Je velmi hluboké.

Opravdu už jsem byla zvyklá na energetické projevy mého těla, které byly stále silnější. Myslím, čím více jsme byli směrem na východ, tím více jsem vše cítila. Možná by se dalo říci, že to mohlo být i tím, že jsem byla déle na naší bhútánské cestě. Ale mně opravdu východní kláštery připadaly energeticky silnější než ty západní. Bylo tam také méně lidí. Jak si to můžete představit? V některých klášterech jsem měla silné mravenčení po těle a jako by mnou procházela energie.

Tady u jezera jsme měli možnost se dívat do vody s velkým respektem a mělo se nám něco ukázat – tak uváděla legenda.

Co jsem cítila tady? Na třikrát nesmírnou sílu, která jakoby mne chtěla hodit do vody, obrovský příval strachu, extrémní…Poté však krásný hřejivý pocit jistoty, že se opravdu není čeho bát a v jezeře se mi zobrazovaly zvláštní obrazce. Dalo by se přirovnat k provázku z vlny, který se od středu omotává kolem dokola, ale ve výsledku má spíše trojúhelníkový tvar, a celé se to rozmazávalo. Poté, co jsem se dívala do hořícího jezera, jsem na kamenech zcela usnula do hlubokého spánku. Energie země si s námi velmi silně hrály a dávaly nám najevo, že jsme součástí přírody a vzkaz pro mne zněl, že není, čeho se bát. Mé obavy jsou zbytečné…

Děkuji, stále ten pocit cítím. Na fotce sedím na kamenech v tureckém sedu a užívám si spojení s přírodou.

Nedivím se ničemu a vše požívám s pokorou a respektem.

Navečer běháme v Jakaru – oblast Bunthangu po místních obchodech, kupujeme poslední dárky zde na východě, další opasek, raču (pásek přes kabátek), tégo (kabátek) a těším se, že se naparádím v Paru na slavnost další den. Nevím, zda jsem to neprohodila ty názvy ??Díky Lilie za Tvůj doprovod při nákupech.

Ráno nás čeká přelet (Jakar – Paro)…

P.